Ladislav Zibura je bezesporu fenomén. Poutník, jenž prošel s dvanáctikilovou krosnou na zádech a se 160 eury v kapse přes Turecko a Izrael až do Jeruzaléma nebo který se objevil v televizní soutěži AZ-kvíz, aby se stal záměrně tím nejhorším soutěžícím v dějinách této soutěže.
Ladislav Zibura si své zážitky z cestování a smysl pro humor nenechává jen pro sebe a své přátele. Vydal knihu a s hudebním manažerem Martinem Kolářem začal pořádat turné po celé republice se svou cestovatelskou show.
Zibura je vtipný vypravěč a během jeho vyprávění se celý sál směje. „Pán, který mě pohostil, byl vdovec. Dodnes jsem se podle jeho pantomimy nedozvěděl, jestli svoji manželku zabil, nebo o ni přišel,“ cituje ve svém článku budějovická mutace iDnes jednu z vtipných replik, které mezi své obecenstvo sype Zibura z rukávu.
V dubnu se chystá na svou další cestu, ale ještě před tím se jeho show objeví ve Dvoře Králové nad Labem.
Ve čtvrtek 10. 3. v 19:00 hodin v kině Svět bude vyprávět o tom, jak se mu “bez mapy a orientačního smyslu podařilo ujít 1400 kilometrů napříč rozpálenou krajinou Turecka a Izraele, stanout pod Zdí nářků a prožít největší dobrodružství svého života. Jeho cesta je příběhem omylů, pozoruhodných setkání, šťastných i nešťastných náhod, puchýřů a opruzenin. Těšit se můžete na vyprávění cynického kavárenského povaleče, který vám svým laskavě nekorektním humorem dokáže, že poutník rozhodně nemusí být katolík, asketa ani nudný člověk.” (FB událost Zibura ve Dvoře Králové nad Labem)
PROJEKCE:
100 minut, 250 fotek a 1 Ladislav na pódiu. Vtip, nebezpečí a neuvěřitelné zážitky. Už brzy v nejkrásnějším kině z celého Dvora Králové.
Tomáš Hájek [su_spoiler title=“(Tomáš Hájek)“ style=“fancy“]Fotograf, novinář, cestovatel. Po světě se tu nízkonákladově a tu trochu luxusně pohybuje už více než 15 let. Navštívil téměř 40 zemí po celém světě. Poznávat nová místa na zemi ho baví a rád se podělí o své zkušenosti a zážitky s ostatními.[/su_spoiler] se ve před časem ve svém blogu snažil přiblížit, v čem vlastně kouzlo „show“ Ládi Zibury spočívá:
„Čím, že to vyprodává městské kinosály stejně jako vesnické tělocvičny? To bude asi každý muset posoudit sám, ale za mě je to takhle.
Čekal jsem něco jako lepší přednášku. Ale Ládík přináší do klidných vod cestovatelských přednášek zcela nový žánr. Své vyprávění o cestě pojímá jako dvouhodinový živý blog plný neostrých nicméně výstižných selfíček. Nechce vás poučovat, přesto odcházíte chytřejší. Jeho výstižné a vtipné komentáře vás často zastihnou zcela nepřipravené a vy se pořád usmíváte! Zatímco u jiných přednášek jsou místa, kde se smějete, Zibura nabízí jen pár okamžiků, kde se smát nemusíte.“
[su_youtube_advanced url=“https://youtu.be/KpG4CtdHXRI“ width=“700″ loop=“yes“ rel=“no“ modestbranding=“yes“ theme=“light“][/su_youtube_advanced]
Rozhovor s Ladislavem Ziburou
Krátký rozhovor s Ladislavem Ziburou udělala před jeho vystoupením ve Dvoře Králové Kateřina Sekyrková pro web Kralovedvorsko.cz.
1. Termín poutník je v posledních letech moderní a možná i trochu potlačuje slovo nezávislý cestovatel. Pokud se za poutníka považujete, jak byste ho popsal, případně odlišil od cestovatele?
Po pravdě jsem o sobě nikdy netvrdil, že bych poutníkem byl. Ostatně i u nás žije řada lidí, kteří toho nachodili nesrovnatelně víc než já. Slovo „pouť“ ale jasně definuje to, že chodíte jen pěšky. „Nezávislý cestovatel“ jezdí třeba stopem nebo tak. Oba si namnoze odnášejí stejné zážitky, ovšem pěší chůze má svou neopakovatelnou atmosféru – patří k ní i nekonečná nuda, problémy s vodou a puchýři a také víc než tisíciletá tradice.
2. Nezávislé cestování je doménou mladých lidí, většinou vysokoškoláků. Za málo peněz procestovat co nejvíce. Byl právě tohle důvod, proč jste zvolil poutnickou cestu?
To určitě ne. Pouť samozřejmě člověka nestojí mnoho peněz, je to výhoda – mně ale spíš jde o to zkoumat, proč lidé na poutě vyráží na tak dlouho a proč v minulosti pro evropskou tradici byly tak důležité. Kdybych chtěl vidět co nejvíc, jezdím stopem – stopem se do Říma dostanete za 3 dny, pěšky za 37 dní… Ale cestování je super obecně – i když toho sám mimo Evropu dosud moc nacestováno nemám.
3. A přišel jste na to, proč to lidé dělají a vyráží na tak dlouhé poutě?
Myslím, že to bude dost individuální. Za sebe ale mohu říct, že se pravděpodobně chtějí vrátit k jednoduchosti, skromnosti a pokoře, kterou ve světě kolem postrádají. Prožít velké dobrodružství, na které budou vzpomínat celý život. A samozřejmě taky z náboženských důvodů, které jsou u mě ale irelevantní. Chůze je formou meditace – nemusíte na nic myslet a velmi intenzivně vnímáte sebe a všechno kolem.
4. Měl jste na začátku cesty představu o tom, do čeho jdete a případně i nějaké plány či doporučení přátel?
Zejména před cestou do Jeruzaléma jsem se bavil s pár lidmi (zejména ze zahraničí), kteří mají podobnou zkušenost, a zjišťoval si, jak zajistit vlastní bezpečnost. Při cestách po Evropě jsem zcela plánovaně vyrážel nepřipraven a neznalý toho, co mě čeká. Člověk se tak vyhne zklamání a zažije toho nejvíc.
5. Jaké bylo největší zjištění pro vás na této meditační cestě?
Na to jsem asi moc mladej, abych tohle posoudil. Každopádně mě hodně překvapila neuvěřitelná vstřícnost a pohostinnost lidí, a to zejména u muslimů. Polovinu nocí v Turecku jsem strávil u úplně cizích lidí, kteří mě sami pozvali k sobě domů.
6. Ze Dvora Králové, kde budete promítat ve čtvrtek, pochází i poutník Petr Hirsch, který nedávno zrušil své plány na poutnickou cestu kolem světa. Jaké máte vy plány – chystáte se na další cestu, nebo vám tato zkušenost již stačila?
S Petrem jsme mimochodem kamarádi a radil mi s cestou do Jeruzaléma. Já chci v poutích ještě nějakou dobu pokračovat – ale kratších než Petr. V dubnu vyrážím na několik měsíců na další cestu. Původně jsem mluvil o Africe, kterou ale nakonec asi opustím. V hlavě mám ještě jeden plán na minimálně 4 měsíce, ale dosud o něm nechci mluvit, protože záleží na tom, zda se mi podaří vyřídit víza.
8. Co byste vzkázal všem, kdo se bojí vytáhnout paty z domu?
Ať je klidně nevytahují. Myslím si, že způsobů, jak dosáhnout spokojenosti v životě, je ohromná spousta, a že kdo neškodí ostatním, si může dělat, co chce. Cestování každý dělá pro sebe a nedělá z něj důležitějšího člověka. Nicméně pokud by cestovat chtěli, jen se toho bojí, pak mi přijde zajímavé se zamyslet nad konečností života a nekonečností strachu…
Děkuji za rozhovor.
