Komu patří norské děti

Norsko, a především jeho přístup k dětem, zdržujícím se na jeho území, je v poslední době hojně diskutované téma. Přístup Norů k dětem je diametrálně odlišný od toho našeho. Děti jsou tam považovány za majetek státu a ten se o ně snaží co nejlépe postarat. V roce 2007 nicméně Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že Norsko v této oblasti porušuje lidská práva.

Celá situace je zajímavá s ohledem na současnou situaci týkající se přizpůsobení imigrantů v západních zemích. Často se totiž hovoří o nutnosti nově příchozích přijmout kulturu, zvyky a zákony země, do které přicházejí.

Norsko je dědičná parlamentní monarchie, jejíž oficiální hlavou je král, který je nejen hlavou Norského království, ale stojí také v čele norské církve a je zároveň velitelem norských ozbrojených sil. Vládnoucí panovník je také Velmistrem norského královského Řádu svatého Olafa. Už to všechno by mělo případné imigranty varovat před lehkovážným spočinutím na území Norska.

Norsko však navíc nepřeje životu velryb, protože ignoruje zákaz komerčního lovu těchto kytovců. Byl to právě norský velrybář Sven Føyn, který postrčil lov kytovců do nového levelu, když v roce 1868 sestrojil harpunové dělo, které vystřídalo zastaralé kopí.

Přes lov velryb, který si Norové zatím nedokáží odepřít, se dostáváme k lovu dětí. I k tomu mají některé státy své výhrady, nicméně dokud se nejednalo o české děti, veřejnost se u nás o tuto aktivitu nezajímala. Ostatně k lovu dětí se nepoužívá harpunové dělo ani kopí.

Lov provádí norská sociálka Barnevern, která má však v zemi naprosto výlučné postavení. Je sice řízena zákonem, ale úřad je naprosto autonomní. Dokonce ani norské soudy nemají právo rozhodnout, zda budou děti odebrané biologickým rodičům vráceny zpátky do jejich péče. Soud nanejvýše posuzuje, jak vážné a pravdivé je obvinění, na základě kterého byly děti rodičům odebrány.

A jak se rekrutují lovci? Jednoduše na inzerát v denním tisku.

„Hledáte zábavu a vzrušení?“ zní hlavní slogan, který doprovází text: „Pobočka Barnevernu v Larviku nabízí volná místa na pozicích vedoucí Barnevernu a vedoucí pro péči a domácí péči.“

Když je lovec rekrutován, usedne ve své kanceláři a čeká na Gekymringsmelding, neboli “zprávu o znepokojení”. Každý kdo je něčím v souvislosti s péčí o děti “znepokojen”, totiž může anonymně odeslat toto udání. Pokud úředník (lovec) usoudí, že je něco v nepořádku, může s pomocí takzvaného akuttvedtak (akutní rozhodnutí) dítě ihned odebrat. V praxi se tak může stát, že si do školky přijdete pro dítě a zjistíte, že už ho nemáte.

Tradují se historky o tom, jak se dítě ve školce prořeklo, že ho rodiče nutí čistit zuby a už tu byl kovboj z Barnevern, hledající zábavu a vzrušení.

Jelikož zdroje které přinášejí hrůznostrašné zkazky o tom co se odehrává v Norsku nejsou příliš důvěryhodné, podívejme se co říká Andrej Ruščák, který v Norsku žije.

Rozhodně netrestejte děti fyzicky, a to ani jednou. Je jedno jestli v Norsku žijete nebo jen projíždíte, byl by to váš poslední pohlavek neposednému potomkovi.

Nikdy nedeptejte své dítě psychicky. Urážení ve stylu “stejně jsi budižkničemu” by mohlo být použito proti Vám.

Nenuťte dítě jíst když nechce.

Nedávejte svým dětem sladkosti. V Norsku děti dostávají sladkosti většinou v sobotu. Špatný chrup je pozvánka pro jezdce ze stáje Barnevern

Silně se nedoporučuje: Pít alkohol za přítomnosti dětí, probírání “dospělých záležitostí” s dětmi (finanční situace rodiny, nemoci členů rodiny atd.), spory mezi rodiči za přítomnosti dětí.

Aktuální případ dětí Evy Michálkové je však jiná káva. Na začátku možná stálo nedorozumění, drobná hádka Michálkové s učitelkou mateřské školy.

Jak je uvedeno výše, v Norsku je “ohlašování divných pocitu” běžnou praxí. I v tomto případě bylo na počátku udání učitelky, že jeden z chlapců má krev ve stolici a při rozhovoru s učitelkou zmíní, že otec se ho dotýkal na přirození. Přijela jízda z Barnevernu a chlapce zkonfiskovala. Lékařská zpráva následně zjistila, že chlapec trpí střevní nemocí, která vysvětluje přítomnost krve ve stolici a má zánět předkožky, kterou rodiče ošetřovali.

Chlapci se však obratem dostávají k pěstounům. Odtud pochází další nepřímé svědectví, kdy pěstoun vypověděl, že jim chlapec detailně popsal, jak sexuální zneužívání probíhalo. Vzhledem k tomu, že chlapec nic podobného neřekl nikomu jinému, ani polici, je třeba zvážit možnost, že tvrzení pěstounů mohlo být účelové. V tomto byznysu se totiž v Norsku točí obrovské peníze.  Za jedno dítě dostává pěstoun zhruba 70 000,- Kč měsíčně.

Na webu Ukrajinské pravověrné řeckokatolické církve (viz zdroje pod článkem) je uveden příklad čečenské rodiny, která přišla do Norska v roce 2006. “Barnevarn” prý odebral z této ruské rodiny čtyři děti a umístil je v pěstounské rodině. V roce 2009 činily platby této pěstounské rodině 6.956.686 milionů korun, v roce 2010 až 7.003.668 milionů korun, a v roce 2011 8.094.320 milionů korun. Není ta motivace až příliš mohutná? A proč to vlastně Norové dělají?

Z pohledu norských úřadů jsou rodiče dítěte jeho biologickými výrobci. Konečným vlastníkem je však stát.

[su_youtube_advanced url=“http://youtu.be/Yy8MC_uxojg“ width=“500″ rel=“no“ theme=“light“]

V přiloženém videu vypráví Galina Ivanovna Šarikovová, jak byla šokována, když se dozvěděla, že jejího pětiletého vnuka Oskara rodičům odebrali, jakmile se učitelka dozvěděla, že mu máma pomohla vytrhnout kývající se mléčný zub. Oba rodiče obvinili z krutého zacházení s dítětem. Okamžitě rozhodli, že dítě bude předáno do náhradní péče.

Možná je tím základním problémem nafta. Objev velkých ropných rezerv blízko norského pobřeží z této země vytvořil jednu z nejbohatších zemí na světě a tím pádem se z Norska stala doslova mucholapka pro všechny ty kteří si chtějí ukousnout z tohoto koláče blahobytu. Jen v roce 2006 do země přišlo 45 800 imigrantů. velké množství přichází z Pákistánu, Iráku, Somálska, Ruska, Polska a Vietnamu. Odebírání dětí v Norsku je jen špičkou ledovce. Velkým problémem v Norsku je totiž hlavně domácí násilí na ženách, na což upozorňuje Amnesty International. Co je zajímavé je fakt, že těmto týraným ženám se prý dostává nedostatečné oficiální podpory.

Syndrom “nafta” může stát v pozadí značné neochoty české strany podniknout nějaké kroky k navrácení dětí Evě Michálkové. Žijeme v době ukrajinské krize a sankcí proti Rusku a je tu otázka závislosti na ruském plynu. Zatímco některé členské zěmě EU jsou na plynu z ruska naprosto závislé, Česko ne. Čtvrtina importovaného plynu do ČR přichází právě z Norska. V řadě zemí EU je tento podíl dokonce ještě vyšší.  Je možné, že v takovémto kontextu se evropským politikům nechce hájit legitimní zájmy a mezinárodně uznaná práva občanů svých zemí. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

Na závěr je třeba zmínit fakt, že nafta a plyn které proudí z Norska může být za vším i v druhém plánu, to znamená jako “Ruský problém”. Pro Rusko je Norsko ohledně surovin konkurent. Je tedy logické, že v jeho zájmu by byla situace, kdy bude mediální obraz Norska co nejhorší. To že Rusko vede nemilosrdné propagandistické války je známá věc. Skutečnost, že “norským lovem na děti” se nejvíce zabývají weby, které u nás ruskou propagandu šíří, by nás měla vést k opatrnému posuzování situace. Především by však lidé, kteří se odhodlají žít v Norsku měli vzít v potaz, že má tato země zcela specifickou představu o tom, jak se mají rodiče chovat ke svým dětem. Této představě se musí přizpůsobit, nebo odejít.

Použité zdroje: