Byla tu přeci totalita!

Chtěli jsme, aby platilo, že zde byla totalita až do podvečera 17. listopadu 1989 , protože to nás všech zbavovalo odpovědnosti, ba některých i morální viny.

Na tom jediném jsme se všichni po listopadu rychle, parlamentním jazykem řečeno "bez diskuse", shodli: že totiž jsme až dosud žili a trpěli v totalitním režimu.

Ta shoda se ukazovala a potvrzovala a potvrzuje i familiárním slovem "totáč".

"Totáč", to všichni přece intimní známe a nemusíme si to vysvětlovat. Za totáča, řekne dnes leckdo, jsme nemohli to a ono a museli ono a to. Všichni. Každá jiná úvaha (vlastně jsme nemuseli; museli, ale nic by se nestalo, kdybychom …; někteří se odvážili …; mohlo se také …) nám komplikuje život a klade nám nepříjemné otázky: A co já? Co jsem opravdu musel a co skutečně nesměl?

Do poslední chvíle

Mnohým z nás to takto "bez rozpravy" vyhovuje a to je hlavní argument pro tu celonárodní shodu, jinak ojedinělou.

Když totáč, tak jsme všichni mimo obliga. Za totáča se přece nedá proti moci dělat nic. Musí se s mocí když ne výt, tak jí alespoň zdůraznit. Přinejlepším mlčet někde v koutku. Musí se chodit k volbám a volit jejich, tamtěch, kteří představovali ten totáč.

Celonárodní shodou skončila jakákoliv debata, dřív než se začala. Vysvětlujeme si jí, proč se v Československu zhroutil režim až jako poslední (Rumunsko s šíleným diktátorem Ceauşescu as policií Securitate, která hned střílela ze samopalů, nepočítám). Byli jsme poslední, i za Bulhary, protože nás do poslední chvíle držel ve spárech totalitní režim.

Všude jinde na tom byly zřejmě úplně jinak.

V srpnu 1989 utvořily Estonci, Lotyši a Litevci řetěz podaných lidských rukou dlouhou 160 kilometrů napříč všemi třemi sovětskými republikami na znamení odporu k Moskvě. Mohli si to zřejmě dovolit, zřejmě tam neměli totalitní režim. Přestože všechny ty země byly Moskvou dvakrát po sobě okupováno a desetitisíce nejlepších lidí byly ze všech republik ve dvou vlnách odvlečeny na Sibiř. V Estonsku se střílelo do lidí chránících televizi ještě za Gorbačova. Nezbývá nám než myslet si: to se to demonstruje, to se to dělají řetězu, když doma nemáte totalitní režim …

Poláci si nenechali združstevniť venkov, ovládnout církev a vybudovali desetimilionová odborovou organizaci. Ta nakonec přinutila režim vyjednávat a již v červnu 1989 uspořádat svobodné volby do Senátu. Pravděpodobně proto, že oni tam neměli totalitní režim. Ačkoli se tam střílelo do lidí v roce 1956 v Poznani a pak ještě několikrát na pobřeží Baltu. Přestože po vyhlášení stanného práva tam byly internovány tisíce lidí.

Maďaři úředně prestrihali drátěné zátarasy "železné opony" na rakouských hranicích také již v létě 1989. Mezitím opatrně reformovány ekonomiku, chodili na Západ a povolené podnikali v každé mezeře. To se to však stříhá a podniká, když režim není totalitní, vysvětlovali jsme si to při obchodních nájezdech na stánky s hadříky v ulicích Budapešti . To není jako u nás …

Byl či nebyl?

Úplná nepřítomnost byť jen náznaku domácí debaty o povaze "odstraňovaného režimu" byla a je příznačná a měla a má mimořádně významné praktické důsledky. Ne že bychom na tu debatu jaksi zapomněli v návalu transformačního úsilí: byla to zjevná neochota, nechuť vracet se především k časem normalizace. Trvá dodnes.

To, v čem teď žijeme, jsou poměry, což vyvstaly právě z této neochoty pravdivě pojmenovat to, v čem jsme žili. A hlavně: vyvodit z toho poznání praktické důsledky. Především tehdy na začátku: strategii pro ekonomickou transformaci.

Byl tedy u nás vůbec totalitní režim nebo nebyl? Byl, a byl krutější a zhoubnější než jinde. Začal se připravovat již v závěru války. V Košickém vládním programu. Kdo ví, jak to dopadlo, najde se už tam semeno totalitních poměrů: vyloučení opozice, zákaz obnovy některých politických stran, degradace zbývajících na "složky" Národní fronty při "Svazu žen" či mládeže. Vyhnání a odsun Němců na principu kolektivní viny a pak už lehčí a plynule dalších: buržoazie, kulaků, řeholníky, inteligence … Pak inscenované politické procesy s rozsudky krutějšího než jinde.

Byl u nás totalitní režim, protože vedl studenou i horkou občanskou válku proti těm, kteří neuvěřili, že sovětská cesta k socialismu je ta pravá. Poté, co česká cesta musela být brzy stažena z programu. Totalitní režim od vás chce nejen to, abyste mu neodporovali, ale abyste jej aktivně podporovaly, a to ne ze strachu, ale z přesvědčení.

To je ten rozdíl od represivních režimů netotalitných (dejme tomu autoritářských): totalitě jde o vaši duši, o nic méně! Nestačí jí, že podle hlášení domovní důvěrnice vyvěšujete za okny sovětskou a československou papírovou vlaječku v příslušných dnech, ale chce vědět, jestli to děláte z upřímného přesvědčení. Proto tolik špehů, udavače. Proto tolik vězňů, tolik popravených.

Je soudruh opravdu náš, nebo to jen předstírá? Když to předstírá, je o to nebezpečnější. Logika je to strašná, smrtelná.

Když nejde o duši

Tato snaha o získání duší, o uvědomělého občana socialistické vlasti a přítele Sovětského svazu je však nereálná, a proto čím dál tím nedôslednejšia. Zprvu se však myslí smrtelně vážně a "nepřátelé" jdou na smrt, do lágrů.

Po pár letech toto ideologické harašení, prověřování a slídění ochabuje as popravami nepřátel končí. Nastává dlouhá fáze rezignace, všelijak skryté.

Ale o to zastírání nejde. Jde o to, že bývalé totalitní, stále však represivní režimy čím dál tím více ztrácejí zájem na ovládnutí vaší duše, chtějí, abyste drželi hubu a krok, a těm, kteří chtějí více, než jen v klidu žít někde stranou, předepisují ponižující " podrobovací rituály ": půjdeš s námi do průvodu na 1. května a je nám úplně jedno, co si o tom myslíš.

Ba právě: pokud si v duchu proti, budeš muset jít právě proto, aby si sám k sobě ztratil úctu. Chceš být šéfka oddělení? Strčíme ti do ruky transparent se slovy "Buduj vlast, posílíš mír". Že ten transparent hned za rohem opřeš o stěnu a pospíšíš si domů a pak hurá na chalupu, a tam ať mi všichni …, to je nám zcela lhostejné.

Copak si někdo myslí, že my to žereme? Jen to předstíráme, úspěšnější než ty, soudruhu. Stačí, jak ses ponížil, zlomil se sám před sebou, už to, že jsi přišel mezi nás a transparent si od nás převzal, nechal si se zapsat do seznamu …

To vše nebyl vůbec žert, lidé se svědomím upřímně trpěli. Z těchto nosičů-nenosičů transparentů se po listopadu rekrutovali a rekrutují nejhlasitější antikomunisté. Ne z odpůrců režimu. Lékař, který se cítil donucen absolvovat VUML, na svém antikomunismu a na ničem jiném postaví po 23 (!) Letech svou prezidentskou kampaň.

Zhoubná kombinace

Totalitní režim skončil, ale pozor! Jeho důsledky trvaly až do konce represivního, ačkoli ochabujícího režimu. Československá společnost zůstávala rozbitá, atomizovanou, zahnána do soukromí, občanská společnost se nevzpamatovala (ani v roce 1968), soukromé a vůbec každé jiné než státní vlastnictví bylo vyloučeno, podnikání a svobodná soutěž na trhu neexistovaly.

A to je ta zhoubná kombinace, která nás postihla snad víc než jiných – o to spíše, že si ji dodnes odmítáme připustit: společnost je totalitou nadále rozbita, férový trh nemožný, a přitom represe ochabují, na ideologii se rezignuje. Moc se už jen drží a říká si: Každý den dobrý. V Moskvě Černěnko a jeho staří soudruzi drží už jen moč.

Ochabující represe, ztráta poslední věrohodnosti ideologie plus "ekonomika nedostatku" vedou k tomu, že si lidé zřizují trh sami. Trh bez pravidel, bez účetních knih, bez daní, bez férové ​​konkurence, bez Obchodního zákoníku, bez nejmenší ochrany soukromého vlastnictví.

Každý trhá, jak umí. Trh byl tehdy od slovesa trhat: utrhněte, co můžeš. Nešlo o nevinné fušky  podnikových zásobovačů s kufrem plným alkoholu z Tuzexu. Svým způsobem "podnikali" čím dál tím více i velké podniky.

Státní vlastnictví se stává fikcí, platí spíše vlastnictví faktické, poziční. Vlastní ten, kdo s majetkem státu skutečně nakládá: vy nám dodáte, s čím plánovači pro nás nepočítají, a my vám seženeme, co oficiálně v našich skladech neexistuje. Vy nám rychle postavíte vlečku k závodu a my vám zařídíme spolehlivou protekci na plánovacím úřadě. Nebo i na ÚV. Šedá ekonomika bují, úspěšně parazituje na nemožné centrálně řízené ekonomice.

Pak už se umí vyrobit i umělý nedostatek, na kterém se vydělá nejrychleji. Na mikro – (žádané zboží se strčí pod pult) i makroúrovni. Hrají se "hry" s plánovači a se statistikou.

Je to všechno nemravné ne proto, že je to "protisocialistické", ale protože je to založeno na lhaní, na podvodech. Jenže to funguje, je to úspěšné. Množství lidí si opravdu polepšilo. Právě ti zdatnější. Začnou profitovat na nemožném systému. Vadí jim čím dál tím méně, i když postavit si druhou vilu je už problém.

Netotalitní represivní režimy (a dokážou být vražedné, jako například ten Pinochetův nebo ten v Argentině!) Trh nelikvidují, zpravidla ani občanskou společnost. Transformace těchto režimů na režimy demokratické je proto lehčí a rychlejší. U nás – s neexistujícím legálním trhem a bez občanské společnosti – měla být opatrnější, přísnější a také rozfázována do více kroků. Zvítězila však varianta "šoková". Právo se pak dodělá … Podle toho to i dopadlo.

Na vině jsme my sami

Na konci léta 1989 jsem byl vyzván organizátory každoročního setkání československého exilu, organizací Opus Bonum otce Anastáze Opaska ve Frankelu v Bavorsku, abych se pokusil o něco jako "zprávu o stavu československé společnosti v osmdesátých letech". Jako výchozí text pro debatu.

Asi Patnáctistránkový text se pak četl i na Svobodné Evropě. Kladu si v něm už tehdy otázku, jak to, že tento veskrze nevýkonný a nepřesvědčivý, po všech stránkách ochabující režim stále ještě drží.

Píšu tam, že ho nedrží především represe a zastrašování Státní bezpečností, ale spíše rozmáhající se šedá ekonomika, která zároveň jakési reálné potřeby skutečně uspokojuje, zároveň však účastníků těchto malých i větších komplotů svým způsobem kompromituje.

Havlův zelinář přece nepůjde demonstrovat za lidská práva ani za nic podobného. Má zcela jiné starosti. Vycházelo mi z mých pozorování a přemýšlení, že ten režim udržujeme vlastně do nemalé míry my sami. A že, samozřejmě, to už dávno není režim totalitní, aniž přestal být represivní, odpudivý a tedy zcela nepřijatelný.

Že naše země, poničená krutou totalitou padesátých let a nyní uchvacováním trhovci, kteří se však jen hrají na skutečný trh, nemá sílu sama se dostat ze své mizérie. Ten text vyzníval – až na poslední dvě stránky – dost beznadějně. Alespoň to jsem předvídal přesně, že budeme úplně poslední.

O tom, že už o totalitu nešlo až do listopadu, jsem nepochyboval po celou dobu normalizace. Psal jsem o tom už tehdy. Nebyl jsem sám. Neotevírá tedy toto téma, tento spor až dnes, v souvislosti s diskusí o USTR

Mimochodem, za vznik toho ústavu jsem hlasoval. Neměl mít však v názvu slovo totalitní: to je to, co měl právě vypozorovat! Co je to (a co ne) totalitní, odkdy dokdy totalita přilnula naši zemi. Jaký to byl režim od roku – dejme tomu – 1956? Nebo až od počátku šedesátých let? Jaký to byl režim v listopadu 1989? Nemám o tom žádnou jistotu, ale je třeba o tom mluvit jinak než v anketách z posledních týdnů (skoro všichni jsou za "totalitní"; zajímalo by mě, jestli chodili k volbám).

Spor o totalitu tak u nás není především ideologický, ale výrazně praktický. Jenže už je pozdě!

Kvazi trh s korupcí

Na začátku transformace se nereflektovala vyšlo vstříc dyšné, ale zřetelnému přání, řekl bych, většiny lidí (všichni jsme nevinní, vinni jsou jen komančové) a transformace se inspirovala podle receptů použitých při transformaci autoritářských režimů á la Jižní Amerika. Tam se v sedmdesátých a osmdesátých letech poprvé použila šoková metoda privatizace a deregulace.

Stála za tím teoreticky i prakticky takzvaná chicagská škola, vedená neoliberálním ekonomem Miltona Friedmanem. Jenže tam to byly "jen" autoritářské režimy, v nichž trh nebyl totalitními režimy předtím zničen, vlastnictví nebylo zpochybněno, obchodní soudy soudili.

U nás však nic z toho v důsledku totalitních praktik v padesátých letech neexistovalo! Namísto obchodních soudů socialistická arbitráž, namísto smluv "odběratelsko-dodavatelské vztahy", vlastnictví pouze státní a osobní. A pak začal bujet jedovatý pýr šedé ekonomiky. Sám režim připouštěl, že ovládá 30 procent ekonomiky.

Ale s šedou ekonomikou si klasická (přesněji neoklasické) ekonomie (dejme tomu makroekonomie) Václava Klause a jeho druhů neví rady; s korupcí jako s masovým jevem totiž nepočítá.

Realistickým východiskem bylo uznání, že totalitní režim tu samozřejmě byl a působil všestranně ničivě, pak že však pozvolna ochabuje, až postupně uvolnil prostor kvázitrhu s korupcí a se samými nelegálními praktikami. Ale to nechtěl nikdo slyšet! Byl tu přece "totáč" a my jsme mu v sametové revoluci klíči odzvonili – to byl celonárodní konsenzus. Kýč na kýč.

A voliči s tím souhlasili

Když jsem už v polovině ledna 1990 jako představitel OF řekl před miliony lidí do televizních kamer, že v listopadu ’89 to pravděpodobně revoluce nebyla, ale jen dohodnuté předání moci, nikdo se ke mně nepřidal. Jen mi domlouvali, že nemám žádné právo brát lidem samet.

Kombinace posttotalitarizmu (Havel tento pojem používal už v osmdesátých letech) a normalizačního "netotalitního" marasmu vyžadovala pomalejší, obezřetněji nástroje takzvané institucionální ekonomie (jejími představiteli zde byli outsideři Lubomír Mlčoch a Václav Klusoň), z vládních pozic se snažil držet vlajku silných institucí (právní regulace) Tomáš Ježek.

Tito lidé i ostatní oponenti Klausové efektní, rychlé a hlavně populární "české" cesty (hlavně šlo o neregulovanou privatizaci pomocí kupónů) byli označováni za sabotéry, stoupence třetích cest, které vedou do třetího světa. Pro kombinaci totalitních praktik a "zamrzlého totalitarismu" (unaveného, ​​rezignujícího, cynického …) bylo třeba začít transformaci budováním mnohem přesnějších a přísnějších právních rámců (omezení), než jaké stačily na Západě. A my jsme měli naopak všechno volnější, aby to šlo rychleji … A voliči s tím souhlasili, ne že ne!

Spor o totalitní režim, zda ano, nebo ne, odkdy dokdy a co bylo potom, byl a je svrchovaně praktický spor, ale je na něj, jak již bylo řečeno, pozdě. Chtěli jsme, aby platilo, že zde byla totalita až do podvečera 17. listopadu 1989 , protože to nás všech zbavovalo odpovědnosti, ba některých i morální viny.

Zaplatili jsme za tento nedostatek odvahy vidět pravdu normalizace vysokou cenu. Dnešní politickou mizérii, zvětšujícími se dluhy, nedůvěrou k podnikatelům. Hrozící ztrátou legitimity parlamentní demokracie.

Petr Pithart

Write a Comment

view all comments

Your e-mail address will not be published. Also other data will not be shared with third person. Required fields marked as *